Po vypuknutí energetické krize na začátku 70. let dvacátého století nastala razantní akcelerace vývoje a výroby plastových oken. Poprvé v historii se začal v tehdejší západní Evropě přehodnocovat přístup k šetření energií, což mělo krom jiného za následek i nutnost masivní výměny zastaralých otvorových výplní v budovách za nové. Ty měly mít takové (především tepelně-izolační) vlastnosti, které zaručí splnění zcela nových požadavků v této oblasti. Objem potřebných výrobků byl tak velký, že vyrobitelné množství tradičních dřevěných oken v žádném případě tuto poptávku nemohlo uspokojit.
Proto vznikl čistě průmyslový výrobek – plastové okno a posléze dveře. Nejprve se zkoušely profily z měkčeného polyvinylchloridu (PVC), které však trpěly kromě jiných jednou velmi podstatnou vadou. Změkčovadla použitá při výrobě profilu postupem času vyprchávala. Tím docházelo k postupné degradaci materiálu (ztrátě pružnosti a houževnatosti), což při nižších venkovních teplotách způsobovalo mechanické poruchy. Navíc pevnost plastu s přísadou změkčovadel je nízká a nepostačuje ke splnění nároků, které jsou na okna kladeny.
Proto byl vyvinut nový materiál PVC bez změkčovadel, který se vyrábí z výchozího granulátu technologií extruze. Princip extruze spočívá v zahřátí výchozí suroviny – granulátu, který se mění v plastickou hmotu. Ta se pod tlakem vhání do forem, po ochlazení vzniká výsledný vícekomorový profil. Výrobní kapacita realizovaná touto technologií mnohonásobně převýšila možnosti tradičního truhlářského způsobu, životnost těchto výrobků se výrazně prodloužila a začala splňovat nároky kladené na otvorové výplně.
Plastová okna a dveře představují nejrozšířenější skupinu běžně používaných druhů otvorových výplní. Jejich obliba je dána kombinací dvou podstatných faktorů. Těmi jsou poměrně nízké náklady na výrobu, čímž je dána v porovnání s ostatními druhy nízká pořizovací cena. Dále je to nenáročnost na provádění údržby při poměrně dlouhé životnosti výrobku, i když toto hledisko je platné pouze do určité míry.